[ Pobierz całość w formacie PDF ]
hnula a byla jsem mìkèí ne~ samet! Jabloò: Ne, to není ten,
co na mne chodíval na jablka, a já mìla jablíèka jeatì nezra-
lá, ale osladila jsem je, ~e byla sladaí medu. Pták: Ne, to není
ten, co mi prohlí~íval vajíèka v hnízdì a srdce mu bilo více ne~li
mnì, a~ jsem to na vìtvi slyael, ale v~dycky øekl Pán bùh
po~ehnej a po apièkách odcházel. Vaecko mluvilo ke mnì
výèitkou a mezitím jako by mne ze vaech stran popadalo na sta
neviditelných rukou, trhají se mne cizí aaty, nemilosrdnì mne
valchují a ~dímají, aby ze mne vykapal vaechen cizí mrav. A tøetí
den i mez, i strom, i pták: Je to on! Je to on!Èemu pøièítati dlu~no
takové pùsobení? Pøírodì? Za devíti horami, za tøemi králov-
stvími je také pøíroda, a snad krásnìjaí, avaak ona nepùsobí
tak. Zvyk? Ó, to jste ji~ na pravé cestì. Nejen zvyk, nýbr~ vae,
co tvoøí pojem rodného, vzbuzuje takové divné, mocné, nevy-
hladitelné a nevýslovné pocity. I to, co doma jest, i to, co bylo,
i to, co bude, co ~ije, co se rodí, co hyne a se mìní, co lidé
vypravují, ptáci zpívají, stromy aumí, co kohout kokrhá, slepice
kdáèe, kùò høejtá, co je skryto v útrobì zemì i co pod poklo-
pem nebes oku se jeví i jemu uniká, vlastní rodina, èeleï, sou-
sedé, to vae pøispívá k vytvoøení pojmu rodného.
Hltavci zemì nemají piety k ní, jim není svatou.
Oni dychtí, aby jí mìli velké lány, aby z ní tì~ili, z ní
se obohacovali, na ní se nádherou pyanili, ale ona jest jim mrt-
vou realitou a nic víc. Kdyby jim patøilo vaech pìt dílù svìta,
vaecka ta pùda byla by jim realitou , mezi nimi a ní nebylo by
~ádného srdeèného pojítka. Celá zemì jest u~ takovými lid-
mi znesvìcena. Pøedstírají, ~e milují celý svìt, vaechny lidi,
ale vpravdì milují jen sebe a jsou celé zemi cizinci a ona jim.
Rodná zemì, bye byla pouze s píï velká, naplní srdce lidské
nejkrásnìjaí láskou, jí~ je schopno.
Láska k rudné zemi povznáaí naaeho sedláka vysoko, ne-
smírnì vysoko nad vaai vaední knihovou romantiku. Pocho-
pili jste ji? Souhlasíte, ~e je hodna obìtí, které jí sedlák pøiná-
aí?
Samotné básnické tvoøení naaich sedlákù jest u~ slabé. Li-
terárné surogáty a~ dolù do tìch jarmareèných písní ucpaly
jeho pramen, tak~e jen jednotlivé kapky z nìho kanou. Ale
obeznámíme-li se ponìkud s jejich ~ivotem, brzo poznáme
poety, kteøí tøeba poezie netvoøí, ale poezií ~ijou.
Nejkrásnìjaí doba roèní je kolem Jana Køtitele, v sena. Tu
chodí do práce jeatì pøed úsvitem, za rosy. Drou
se nepøetr~ivì po celých ètrnácte dnù, a v~dy a~ do soumraku.
V tìch dnech opanovává celou ves, a zvláatì mláde~, zvláat-
ní poetické povznesení mysli. Onu je vzpru~uje tìlesnì
i duaevnì. Ono je zásobuje chutí a silou k tì~ké práci, která
jim nadeala. Jaké bývají letní noci v sena! Je teplu, ticho, jem-
ný vánek zanáaí do vsi vùni schnoucí trávy na lukách a vùnì
kvetoucích lip se s ní spojuje, aby proudily a~ na dno srdce
lidského a zmámily je sladkou bla~eností. Mu~ská mláde~
po ten èas témìø oka nezamhuøuje. Noc jako noc ozývá
se zpìv její po vsi a s ním se støídá hra na harmoniku. Tu u~í-
vají staré národní písnì a tvoøí se nové. Nejsou tu ~ádné divy
svìta, a pøece v tubì srdce plesá; slyaía-li je, plesá ji~ nad
samým faktem zpìvu. V jisté vzdálenosti tóny splývají
v harmonii, která okouzluje. Dýcháa ji do sebe s èistým vzdu-
chem, prosyceným vùní. Topoly aelestí, a tubì se zdá, jako
by nebeaeané zpìv doprovázeli jakýmsi divným, pøelíbezným
nástrojem. Ani dívky ve svých komùrkách nespí. Stojí u okénka
za bazalkou a muakátem a to, co dotud v srdcích jejich døí-
malo, nyní se probouzí a hlasnì ozývá. Jen~e okénku je za-
møí~enu a matièka zamkla dvéøe komùrky na dva západy. Ani
otcové nespí, ani matky, leda døímají. Znají sami z mládí ne-
bezpeèí této doby. `epot by je probudil, mlasknutí by je z lù~ka
vyavihlo jako rána z ruènice. Veèerní aero trvá k pùlnoci, ranní
aero zaèíná hned po pùlnoci. Tì~ko znamenati hranici mezi
vèerejakem a zítøkem. Po pùlnoci hoai si trochu poklímají.
A jeatì pøed slunce východem sekáèi berou kosy na ramena
a volným, odmìøeným krokem ubírají se na luka, aby jeatì
zastihli ranní rosu. A kdy~ slunce vychází, vaecko jest u~
na nohou, vaecku se èipernì hrne do práce a staøí mladí si
pochvalují: To byla zas krása!
A kdyby ani toho noèního zpìvu a hry nebylo a jen psi atì-
kali, kohouti kokrhali, ~áby kuòkaly a skøehotaly a stromy au-
mìly, dosti by bylo této hudby pøírody, je~ ozývá se pod celým
obzorem a se vaím ostatním slívá se v pøepodivný, pøelahod-
ný lad, aby vnímavou duai opila.
Po senech má krátký odpoèinek duae i sval. Není chvatu,
a~ v èervenci, kdy dostaví se dìla (~nì). Je-li hojná úroda
a pìkné poèasí, i dìla jsou jedinou radovánkou jediným svát-
kem, jej~ korunují ob~inky. Po dìlích opìt nedlouhý odpoèi-
nek a v prvé polovinì záøí nadchází doba otav. Noci se ji~ blí~í
rovnodennosti a nejsou ji~ tak pøíjemnì teplé jako na vrcholu
leta. V pøírodì rozkládá se elegická nálada. Není toho jarého
veselí jako donedávna ani na lukách, ani na dvoøe, ani ve dne,
ani v noci. Avaak právì ta okolnost, ~e mysl lidí pøizpùsobuje
se náladì pøírody, je dùkazem, ~e pøíroda mocnì na jich duai
úèinkuje ka~dou svojí zmìnou, ~e lidé pocieují ka~dou její po-
ezii a jsou poety pøírody, bye to neumìli krasomluvnì vyjádøi-
ti; jsou jimi vaí svou prací, svým dychtìním a pachtìním, rado-
váním i strádaním, svým ~ivotem i umíráním. Jsou jimi ne tak
jako sleèinka z mìsta, je~ poezií rozumí nìco mdle pøeslád-
lého, hubeného a vzdychavého, nýbr~ tak jako jejich obilí, je-
jich stromy, jejich vzduch, jejich ptáci.
Vaecky doby roèní mají svou poezii.
Jest po otavách. %7Å„enské trhají a drhnou len, odrhnutý rozstí-
rají po strniatích a paloucích, aby se vyrosil. Hospodynì pra~í
lnìné palièky na slunci; palièky vesele praskají a lupají
a semeno se z nich vysýpá. Mu~atí orají, sejí, vláèejí. Dìti vy-
hánìjí stáda na pokosené louky. Provozují rozlièné hry, zapa-
lují pýr, pozdìji bramborovou nae. Èas jim pøece zvolna utíká,
nutno pobídnouti slunce, aby si pospíailo na své cestì.
Po lukách rozléhá se pastorále: Zapadej, slunéèko, za hory,
[ Pobierz całość w formacie PDF ]